Historie železářského průmyslu v Hlubočkách a Mariánském Údolí – 4. část

V této již čtvrté části našeho pokračování o historii železářského průmyslu v údolí řeky Bystřice nás čeká pojednání o vývoji firmy Moravia v Mariánském Údolí, která se počala rodit v okamžiku odkoupení huti I. C. Machankem od Salomona Rothschilda dne 13. srpna 1861 i s obytnými a hospodářskými stavbami za 16.146 zlatých rakouské měny. 

Nyní stál I. C. Machanek před novými úkoly a prokázal znovu, že je pravým mužem na pravém místě. Závody úplně přebudoval a zahájil výrobu zámečnického zboží, zámků a stavebního kování všeho druhu, plechových sporáků a podobně. Ve vedení a při přeměně obou závodů našel podporu ve svých obou synech, Maxi a Osvaldu Machankovi, a potom v Janu Orlovi, prokuristovi, jenž se roku 1869 stal spolumajitelem firmy. S těmito třemi pomocníky založil i rok později 1870 akciovou společnost.

Základy továrny byly v prvních desetiletích trvání akciové společnosti krok za krokem a zvolna rozšiřovány. Vedoucí síly se věnovaly zlepšení způsobů výroby a pomýšlelo se na rozšíření odbytu. Podniku značně prospěla moravsko-slezská ústřední dráha, vystavěná v letech 1870–1872 na popud tvořivého a do budoucna hledícího Maxe Machanka, jež umožnila přímé spojení závodů v Hlubočkách a Mariánském Údolí drahou. V roce 1882 byly položeny v Mariánském Údolí nakládací koleje. Roku 913 byla postavena v Mariánském Údolí na popud Moravie železniční stanice, na jejíž výlohy přispěla většinou firma.

Neustálé proměny

Od osmdesátých let nebylo díky neúnavné iniciativě ředitele továrny Maxe Machanka roku, aby se v závodě nezvětšovalo, nepřistavovalo nebo nerozšiřovalo. Například v roce 1880 proběhla výstavba slévárny na jemnou litinu, která se nacházela v traktu budovy, kde se nacházela jídelna pro dělníky, zatímco v posledním traktu budovy změněném na obytný dům byla slévárna žlutého kovu. Tam se vyráběla obchodní litina, potom představce, podložky, háky na klobouky, kliky ke dveřím, salonní uhláky a podobně. Ke slévárně se přidružila galvanizovna. Denní výkonnost byla asi 3 000 kg.

Roku 1886 byla slévárna přeložena na levý břeh řeky Bystřice do nové budovy. Denní výkonnost se zvýšila na 5 000 kg. V roce 1896, když se místo předčasně zesnulého Maxe Machanka st. († 17. 5. 1893) stal ředitelem jeho syn Karl Machanek, byla výkonnost zdvojnásobena a stoupla na 10 000 kg. Postavením nových formovacích strojů a zlepšením způsobu práce bylo dosaženo denní výkonnosti 20 000 kg a za několik let již 30 000 kg. V dalších letech (1903, 1906, 1907) byla přístavbami zvětšena a rozšířena skladiště. V roce 1909 byly vystavěny a zvětšeny montážní dílny, kovárna, místnost pro temperovací pece. Další zvětšení přístavbami následovalo roce 1912, přičemž byl postaven také nový komín. Požár v roce 1919 zničil střechu slévárny, ale ta byla brzy opravena.

Důležité rozšíření továrny nastalo roku 1925, kdy byly postaveny nové kupolové pece, zavedeno zušlechťování řízení litiny, podle něhož se vyráběla zvláště jemná litina, a zařízena nová přípravna písku. V letech 1928–1929 byla vystavěna druhá slévárna, která pokryla zvyšující se poptávku o 40 %.

Výrobky slévárny byly bezkonkurenční co do jakosti a používalo se jich k rozmanitým účelům tam, kde bylo potřeba měkkého neporézního a lehce opracovatelného materiálu. Zahrnovaly odlitky jemné litiny všeho druhu, americké žehličky, stojánky pro vánoční stromky, stáložárná kamna, žehličky na lesk, na uhlí, dětské, obchodní závaží, strojky pro domácnost, topné soupravy, háky na klobouky, dvířka ke kachlovým kamnům, stáložárné vložky, nářadí ke krbům, lisy na kopírování, předložky, dvířka ke kamnům, představce, stojánky pro nářadí ke krbům, dvířka na vymetání, průdušná dvířka, rošty do kamen, krejčovské žehličky, rychlovařiče na líh, poprsí ke sporákům či kamnové vložky.

Stovky strojů v desítkách provozů

V závodě v Mariánském Údolí stálo a pracovalo 1 106 různých strojů. Ze zařízení a rozšíření závodu je nutno zmínit smaltovnu (1887), přístavbu nové kotelny a modelovací a cizelovací dílnu se skladištěm desek pro odlitky (1892). V továrně na zámečnické zboží nástavbu petrového skladiště (1903), přestavby a novostavby v továrně na zámečnické výrobky, rozšíření kotelny, nakrytí dvoru střechou (1904–1905)

Dále šlo o přestavby čistírny litiny a lakovny, jež dostala nový komín, smaltovny (1908), přestavby a rozšíření galvanizovny (1911), další rozšíření lakovny, stavbu velkého dvoupatrového skladiště pro továrnu zámečnického zboží (1914), která však byla zabrána pro válečnou výrobu a odevzdána svému účelu teprve v roce 1921. Významná byla též přestavba a zvětšení kancelářské budovy (1929), stavba nové dílny na výrobu jader a elektrifikace celé továrny v roce 1921. Dále stavba pocínovny a kalírny pro strojky na mletí masa (1926), další přestavby a zvětšení kancelářských místností a přístavba jednoho poschodí (1927).

V letech 1928–1929 byly závody důkladně reorganizovány odborníky na podkladě vědeckého vedení práce. Rozdělení rakousko-uherské říše na různé státy omezilo domácí odbytiště na malou část dřívějšího rozsahu. Bylo tedy třeba zvýšit vývoz a najít další odbytiště. Výroba se rozšířila o nové výrobky a s tím souviselo i další zvětšení výrobních prostor. Jako jeden z významných kroků se ukázala výroba stáložárných kamen Meteor. Jejich výrobu firma převzala již v roce 1902 jako jedna z prvních v celé monarchii dle zvláštního patentu. Kamna se tak stala významnou složkou výroby a byla všeobecně uznávána při počtu více než 1 milionu kusů. Kromě kamen Meteor a Mora vyráběla firma kamna na piliny, úsporná kamna Kalor a Miláček s jejími různými částmi, jako mřížová dvířka, roury, podložky, regulační větrací roury a pomocná nářadí. Základní výhodou všech těchto výrobků byla nepatrná spotřeba a velký výkon.

V roce 1914 se firma zaměřila na další podobný výrobek, jehož výroba však mohla být uskutečněna až po skončení světové války. Byly to sporáky Meteor ve svých různých tvarech pro kteroukoli domácnost a kuchyni. Kromě těžkých sporáků Meteor byly pro menší domácnosti vyráběny lehčí druhy MORA, dodávané s podrobným návodem na maximální využití.

Významným výrobním a prodejním artiklem byly strojky pro domácnost, které se postupně staly jedním z hlavních výrobních odvětví. Již v roce 1918 byla zahájena výroba strojků na čištění nožů a tím byl položen základ této výroby. Od roku 1923 to byly mlýnky na maso, mák, kukuřici a také pračky, lisy na ovoce, strojky na zmrzlinu. Všechny výrobky byly postupně vylepšovány a zařadily se do hlavního výrobního odvětví.

Sázka na plyn

Rokem 1919 se započala výroba plynových spotřebičů pro domácnost, která byla rozšířena o výrobky pro veliké kuchyně jako pečicí skříně pro cukráře, kotle a udírny pro uzenáře a podobně.

Firma tímto výrobním sortimentem dosáhla velikých úspěchů prodejem do všech částí bývalé monarchie, které se staly po roce 1918 cizinou.

Na obratu, který byl vytvářen v celé Evropě a v zámořských zemích, se podíleli zkušení obchodní zástupci se sklady výrobků přímo v jednotlivých zemích. V roce 1930 v cizině pracovalo 64 obchodních zástupců a 6 v Československu kromě Prahy. V Polsku byla založena v roce 1922 vlastní továrna Polska Mora, která vyráběla drát, obuvnické hřebíčky a podkůvky i pro vojsko. V Jugoslávii byla od roku 1928 vlastní montážní dílna v Subotici s 15 pracovními stroji a dieselovým motorem. V Maďarsku a Rumunsku byly sklady běžných výrobků.

Původní základní kapitál firmy (400 tisíc zlatých) byl postupem zvyšování obratu navyšován až na částku 13 milionů korun v roce 1921. Pouze při nostrifikaci po rozdělení hranic v roce 1920 bylo přeloženo sídlo společnosti z Vídně do Olomouce a ústřední vedení do Brna s uznaným kapitálem 6 milionů korun.

Výčet medailí v uznání jakosti zde podáváme bez komentáře:

1872 – pět medailí ve Vídni
1873 – bronzová medaile ve Vídni
1876 – bronzová medaile ve Filadelfii
1877 – dvě zlaté medaile v Berlíně
1878 – dvě zlaté medaile v Paříži
1879 – dvě zlaté medaile v Sydney
1880 – bronzová medaile v Melbourne
1881 – zlatá medaile ve Frankfurtu nad Mohanem
1883 – dvě zlaté medaile v Amsterodamu
1884 – bronzová medaile v Londýně
1885 – zlatá medaile v Antverpách
1887 – zlatá medaile v Adelaide
1888 – zlatá medaile v Sydney a v Barceloně
1889 – zlatá v Paříži, stříbrná ve Vídni a bronzová ve Vídni

Čestné diplomy byly mezi lety 1876 a 1927 uděleny v 9 zemích.

Pavel Petržela